| A najednou se duše probudily, pozlatily hebké vlasy, přimáčkly čepici kvůli módě a zimě a začaly pochodovat sem tam. Podobaly se návštěvníkům, kteří na ně denně kašlali, a ztrácely se v jejich povrchu zas a zas. První vynikala zápasem se svou duší, nevěděla, kolikrát prohrála, asi se to nikdy nedozví, pravděpodobně také ve stáří ne, protože se chystá narodit a být ve dvojici s tou druhou, již to táhnou od školy, kdy si navzájem řekly vole, druhá jí závidí, chce také prohrát, ale pořád vyhrává, konečně dostala šanci, sedí na lavičce na nádraží, čekají spolu, nad ní visí Bránaslávy, zatahá za zvonek, sláva se rozcinká, vše utichá, jdou spát. Jenom chodník je v pozoru, chodí po něm nádražák s obrovskou svíčkou, ostatní chrápou naoko, vsadí se o poslední firmu, kdy ji rozsvítí, užuž!, dělej, leze na žebřík pozpátku, cvakne spoušť, nepovedlo se, skopne sebe, jde do bufetu na pivo, nemáš nárok, řvou všichni, povedlo se ti mnohé, a, přiznej se, hotčehý!, řve první, zachraň ho, dej mu odznak a přísahu věrnosti, už tam čeká vše a všichni, ať se to hne.
|
